Setkáváme se s názorem, zejména u začínajících audiofilů, že u nás ve studiu zní všechno super, protože máme akusticky ošetřené místnosti. Není to vlastně úplně scestný názor, samozřejmě, že máme prostory upravené tak, abychom prezentovali co nejvíce „zvuk techniky“ namísto „zvuku místnosti“. Ale nejvíce ošetřené máme prostory v našem kinosále, poslechovky jsou poladěné mnohem méně. Přesto, nebo právě proto jsme si vymysleli takovou občasnou rubriku: „Jak to hraje doma?“, jejíž pilotní díl vám kolega Boris právě přináší.
Abychom místnost představili:
Zhruba 6,5 x 4,5m, strop 2,7m. Podlaha dubové parkety a vlněný koberec v poslechovém místě. Na stěnách 7 velkoformátových pláten 90x90cm a 90x150cm, uvnitř každého je ukryt jeden (v obdélnících dva) akustický absorpční panel od společnosti Artnovion o rozměru 60x60cm. Basové pasti nejsou instalovány. Otevřené police, dřevěné masivní stolky, čalouněná sedací souprava, záclony a závěsy na oknech. Pokoj slouží jako poslechová místnost i obývací pokoj zároveň.
A jak to bude hrát doma? Sonus faber Serafino G2
Některé dny jsou prostě sváteční, i když jsou v kalendáři vedeny, jako běžný, únorový čtvrtek. Ale nesmím opomenout předchozí sobotu, protože to mi domů na test dorazila velmi vzácná dvojice hostů, s označením Moon 641 a Moon 681. Po zapojení a poslechu prvních tónů jsem volal do studia, „že dneska by to šlo“, neboť zvuk v naší posluchárně se rapidně zvedl. Přišli jsme s nápadem, že budeme dělat takové lehké poslechové články o technice v domáckém prostředí. Když jsem dostal otázku, co bych si chtěl doma poslechnout, odpověď byla jasná – viděl jsem Serafina ve studiu a prostě je to pořád Sonus faber…
První moje setkání se značkou Sonus faber bylo v devadesátých letech, kdy je začal Petr Žaloudek vozit do naší republiky. Prvních pár poslechů a bylo jasno – Bowers & Wilkins CDM-1 šly z domu a jejich místo na stojanech obsadily nádherné Sonus faber Concerto. Nádherné dvoupásmo s předním basreflexem, bočnice v dýze italského ořechu, obvod potažený černou kůží. Když jsem viděl Serafina ve studiu, byla to díky okamžité vzpomínce – opět černá kůže na ozvučnici láska okamžitá. Proto když přišla možnost, neváhal jsem a půjčil je na test.
Amati, Guarneri, Stradivari, Serafino… Kdo je alespoň trochu políbený vážnou hudbou, nejsou mu tato jména slavných mistrů cremonské školy cizí. Avšak u jména Serafino mohou i znalci lehce tápat, tak si to rozluštíme hned na začátku. Celé jméno mistra, podle kterého je tento italský skvost pojmenován je Giuseppe Bartolomeo Serafino Guarneri, známější pod jménem Giuseppe Guarneri del Gesů. Ve své době to byl vlastně pankáč, který obětoval dokonalost formy, ve prospěch výrazu. Pracoval instinktivně, nedbal na ideální proporce, šel po síle, temnotě a napětí tónu, krása řemesla byla až na druhé koleji. Jak už to bývá, doceněn byl až po smrti a jeho nástroje jsou dnes symbolem vášně, individuality a lidské nedokonalosti.
Sonus faber Serafino G2
Na první pohled to může působit jako rozpor. Giuseppe Bartolomeo Serafino Guarneri del Gesù byl houslař, který se nebál nepravidelnosti, osobního rukopisu a jisté surovosti projevu. Jeho nástroje nebyly dokonalé ve formálním smyslu, ale měly něco vzácnějšího – charakter a lidskou naléhavost. A právě proto jeho jméno dává u Sonus faber smysl. Serafino G2 musí být technicky precizní, bez kompromisů v konstrukci i zpracování – jinak by v této cenové třídě nemohly existovat. Smyslem té dokonalosti ale není demonstrace techniky, nýbrž to, aby technika zmizela a zůstala hudba. Jméno Serafino tak nepřipomíná nedokonalost, ale fakt, že i na absolutním vrcholu high-endu má mít hudba lidský rozměr.
A to se přesně stalo, reprosoustava zmizela a zůstal jen povznášející zvuk, který zaměstnal všechny večery poslechem jak soustředěným, tak kulisním, kdy hudba hrála na pozadí při psaní. Samozřejmě, nebylo to teď a tady, trochu toho šoupání po drahé podlaze muselo proběhnout. Naštěstí – Sonus faber miluje dřevo, takže pod masivními odhmotňovacími hroty, které jsou součástí dodávky jsou i nádherné, decentní podložky, opatřené jemným filcem. Byť nepatří model Serafino na špičku hierarchie, jeho cena jej předurčuje do domácností, kde se tak nějak s luxusním materiálem na podlaze počítá.
Sonus faber Serafino G2
Takže po pár přesunech jsem díky konstrukci umělecky vyvedeného, dvojitého basového portu s mřížkou pro usměrnění toku vzduchu na zadní straně skončil v následujícím rozestavění: od přední zdi (zeď za reprosoustavou) 55cm, boční vzdálenost od stěn cca 100cm, rozestup mezi výškovými reproduktory 265cm, stejná vzdálenost od osy byla moje hlava v křesle. Reprosoustava natočena mírně dovnitř tak, že průsečík osy výškových reproduktorů byl zhruba 60cm za mojí hlavou. A za mnou cca 120cm volného prostoru. Možná se divíte, proč rozestavění věnuji tolik prostoru, ale předchozí testy mě vyškolily dokonale. Pokud nedáte reprosoustavě to, co žádá, se zlou se potážete. Věnujte pokusům opravdu všechen potřebný čas, odměna je sladká…
Po dlouhé době jsem opět poslouchal dost klasické hudby. Frekvenční rozsah a konstrukce 3,5 pásma totiž díky chytrému řešení basového portu postrádá jakýkoliv uhučený bas. Oproti jiným reprosoustavám může mít posluchač pocit, že je ho málo, ale opak je pravdou. Basy se totiž ozývají až tam, kde opravdu jsou a nejsou nahrazovány podstrčenými zbytnělými nižšími středy. Je to velké kouzlo, které vás nutí přeposlouchat si celou knihovnu, kterou máte v hlavě jen proto, abyste slyšeli jak to vlastně má znít. Velkou zásluhu na tom má i fantastický streamer a zesilovač od Moonu, neboť zesilovač si s touto reprosoustavou hrál, jakoby venčil vycvičeného pejska. Autorita a pevnost tónu, kterou produkuje Moon 641 je tak přesná a přitom hudebně příznivá, až se to dost těžko chápe, v dané cenové kategorii. Ale to je přesně to kouzlo, co Moon umí. Cizelérská konstrukce dual mono a fantasticky vyřešené napájení. Autorita a čistota každého tónu, který je vyslán skrze tuto dvojici reprosoustav vytvořila celek, kterého se těžko člověk může nabažit.
Perfektně ohraničený, pevný bas, od nejspodnějších po nejvyšší středy pokrytí bez jediného propadu je korunováno vysokými tóny, které zahrají jak ostrou elektrickou kytaru, tak jemné štětičky tančící po činelu v jazzové hudbě. Album, které toto všechno umí skvěle prezentovat je dle mého názoru Cafe Classics: Italian Edition od Jacques Loussier Trio a najdete ho na Tidalu. Byť je to jen obyčejný FLAC v kvalitě 16/44.1, ta nahrávka je prostě fantastická. Jak hudebně, tak zvukově a vlastně úplně jedno, jak nahlas si jí na tomto setu pustíte. Hraje potichu i nahlas, mění se tím pouze atmosféra. Pokud trochu přitlačíte na hlasitost, prezentace v místnosti se naplní hudbou natolik čistě a štědře, že se rázem ocitnete ve svém oblíbeném jazzovém klubu.
Jelikož se mi v jednu chvíli sešla doma tři zařízení podporující formát DSD, pak už to byl jen krůček k realizaci. Moon 681 byl z nich nejdál, ten podporuje DSD256, ale nakonec jsem po zvážení cena/užitek/velikost dat zakotvil v přístavu DSD128. Cena není tím hlavním viníkem, jestli zaplatíte pár EUR navíc už vás nespasí. Ale slyšitelný užitek a objem dat, to mělo hlavní vliv.
Abychom si ujasnili pro ty, kteří nevědí, o čem je řeč – DSD (Direct Stream Digital) je jednobitový digitální formát s velmi vysokou vzorkovací frekvencí, původně vyvinutý pro SACD. Na rozdíl od běžného PCM záznamu (např. 24/192), který pracuje s vícibitovými „snímky“ zvuku v čase, DSD používá extrémně rychlý tok jednobitových impulzů, jejichž hustota reprezentuje amplitudu signálu. V praxi to znamená jiný způsob rekonstrukce signálu a často i jinou texturu výsledného zvuku – zejména v oblasti dozvuků, mikrodynamiky a celkové plynulosti.
Varianty DSD128 a DSD256 se liší především vzorkovací frekvencí – DSD256 pracuje s dvojnásobným datovým tokem oproti DSD128, a tedy i s přibližně dvojnásobným objemem dat. Teoreticky může vyšší varianta nabídnout jemnější odstup signálu od šumu a ještě subtilnější práci s dozvukem, v praxi je však rozdíl mezi DSD128 a DSD256 podstatně menší než rozdíl mezi samotným DSD a PCM. Navíc je velmi silně závislý na architektuře konkrétního D/A převodníku a kvalitě analogové výstupní části.
Z těchto důvodů jsem jako pracovní referenční formát zvolil DSD128 – rozumný kompromis mezi kompatibilitou, datovou náročností a technickou úrovní. V rámci testu jsem sáhl po minimalistických Pure DSD nahrávkách z platformy NativeDSD, které díky absenci mezikroku PCM konverze umožňují velmi přesně posoudit kontinuitu prostoru, texturu nástrojů a práci systému s mikrodynamikou.
A právě zde se Sonus faber Serafino G2 ukázaly v celé své kráse. Nešlo o efekt, nešlo o demonstraci rozlišení – šlo o přirozenou, plynulou energii, která zaplnila místnost bez náznaku ostrosti či napětí. Hudba nebyla „z reproduktorů“, ale v prostoru mezi nimi. A přesně to je moment, kdy technika mizí a zůstává jen hudba. Zejména u alb One Microphone Recording. O co se přesně jedná? One Microphone Recording představuje minimalistickou nahrávací techniku, při níž je celý hudební výkon zachycen jediným mikrofonem bez vícestopého snímání a následného mixu. Prostor, hloubka i vzájemné poměry nástrojů jsou dány výhradně jejich fyzickým rozestavením v místnosti a akustikou prostoru, nikoliv zásahy na mixážním pultu.
Je to vlastně úplně nejvíc RAW nahrávka, jak ji můžete slyšet. Mám dokonce pocit, že se ani záznam nijak nečistí, je to jen zvukařské mistrovství a koncentrace interpretů. Pro obsluhu zakoupených nahrávek jsem využil aplikaci AUDIRVANA (https://audirvana.com) a jako zdroj netradiční i tradiční hudby posloužila nabídka hudebního serveru NativeDSD (https://www.nativedsd.com). Jedná se o dnes již dvougenerační projekt otce se synem, jejichž server poskytuje za úplatu digitální data ve špičkové kvalitě. Jelikož se jedná o datově náročnou disciplínu, mají vyvinutou i vlastní stahovací aplikaci, která zároveň slouží jako přehledná knihovna vámi zakoupených titulů.
Tituly ukládáte na svůj interní/externí disk v počítači, nebo ve vlastní domácí síti. UPnP (Universal Plug and Play) je síťová komunikační sada, která umožňuje hudebním serverům a přehrávačům automaticky se v domácí síti najít a spolupracovat. Samotný přenos dat probíhá přes běžnou IP síť, UPnP však zajišťuje organizaci a řízení toku hudby mezi jednotlivými zařízeními. V praxi to znamená jediné, ve chvíli přehrávání nejste závislí na přímé kvalitě signálu připojení k internetu, jako při streamování – například z Tidalu, ale posíláte obrovská data pouze v rámci své interní sítě. Tam i soubory jako DSD128, kdy album má třeba velikost 6GB putují do přehrávače naprosto plynule a hudba hraje absolutně bez výpadků.
Sonus faber Serafino G2
Jako hvězdu testování bych tentokrát vybral hudbu z nejkrásnějších, což je pro mě osobně Mozartovo Requiem. Hudba, jež vznikla ve stínu neodkladného konce je tolik povznášející, že při nepřeberném množství všemožných nahrávek začnete hledat něco víc… A našel jsem. Je to právě nahrávka z katalogu NativeDSD od orchestru Stockholmské konzervatoře. Je to přepis z analogového pásu pomocí nejlepšího páskového magnetofonu Nagra-T, však si přečtěte celý příběh přepisu na stránce tohoto alba: https://www.nativedsd.com/product/812864019667-mozart-requiem/
Sonus faber Serafino G2 zde za zdatné podpory dvojice Moon 641/681 předvedla Requiem přesně podle mých představ. Lépe řečeno – přesně zapadající do představy zvuku mé vnitřní „zvukové madony“. Té nahrávce totiž chybí jakékoliv prvoplánově šokantní momenty, které vás donutí říct: „týjo, to hraje“. Není tam nic víc, než krásná hudba v prostoru, jež vyplní prostor mezi vaším křeslem a zdí před vámi.
Tato reprosoustava zvládne s dobrým zesilovačem a zdrojem signálu zahrát cokoliv, nač si vzpomenete. Samozřejmě zde platí přímá úměra – co dáš, to dostaneš, takže kvalita je odvislá na nejslabším článku řetězce. Já ji ve svém domácím prostředí vyzkoušel za vás a pokud si ji pořídíte v kombinaci s Moon 641/681, máte vystaráno. O moc dál se za rozumné peníze ten zvuk už posunout nedá.
Sonus faber Serafino G2: na vlastní uši
A jak to bude hrát doma?
Setkáváme se s názorem, zejména u začínajících audiofilů, že u nás ve studiu zní všechno super, protože máme akusticky ošetřené místnosti. Není to vlastně úplně scestný názor, samozřejmě, že máme prostory upravené tak, abychom prezentovali co nejvíce „zvuk techniky“ namísto „zvuku místnosti“. Ale nejvíce ošetřené máme prostory v našem kinosále, poslechovky jsou poladěné mnohem méně. Přesto, nebo právě proto jsme si vymysleli takovou občasnou rubriku: „Jak to hraje doma?“, jejíž pilotní díl vám kolega Boris právě přináší.
Abychom místnost představili:
Zhruba 6,5 x 4,5m, strop 2,7m. Podlaha dubové parkety a vlněný koberec v poslechovém místě. Na stěnách 7 velkoformátových pláten 90x90cm a 90x150cm, uvnitř každého je ukryt jeden (v obdélnících dva) akustický absorpční panel od společnosti Artnovion o rozměru 60x60cm. Basové pasti nejsou instalovány. Otevřené police, dřevěné masivní stolky, čalouněná sedací souprava, záclony a závěsy na oknech. Pokoj slouží jako poslechová místnost i obývací pokoj zároveň.
A jak to bude hrát doma? Sonus faber Serafino G2
Některé dny jsou prostě sváteční, i když jsou v kalendáři vedeny, jako běžný, únorový čtvrtek. Ale nesmím opomenout předchozí sobotu, protože to mi domů na test dorazila velmi vzácná dvojice hostů, s označením Moon 641 a Moon 681. Po zapojení a poslechu prvních tónů jsem volal do studia, „že dneska by to šlo“, neboť zvuk v naší posluchárně se rapidně zvedl. Přišli jsme s nápadem, že budeme dělat takové lehké poslechové články o technice v domáckém prostředí. Když jsem dostal otázku, co bych si chtěl doma poslechnout, odpověď byla jasná – viděl jsem Serafina ve studiu a prostě je to pořád Sonus faber…
První moje setkání se značkou Sonus faber bylo v devadesátých letech, kdy je začal Petr Žaloudek vozit do naší republiky. Prvních pár poslechů a bylo jasno – Bowers & Wilkins CDM-1 šly z domu a jejich místo na stojanech obsadily nádherné Sonus faber Concerto. Nádherné dvoupásmo s předním basreflexem, bočnice v dýze italského ořechu, obvod potažený černou kůží. Když jsem viděl Serafina ve studiu, byla to díky okamžité vzpomínce – opět černá kůže na ozvučnici láska okamžitá. Proto když přišla možnost, neváhal jsem a půjčil je na test.
Amati, Guarneri, Stradivari, Serafino… Kdo je alespoň trochu políbený vážnou hudbou, nejsou mu tato jména slavných mistrů cremonské školy cizí. Avšak u jména Serafino mohou i znalci lehce tápat, tak si to rozluštíme hned na začátku. Celé jméno mistra, podle kterého je tento italský skvost pojmenován je Giuseppe Bartolomeo Serafino Guarneri, známější pod jménem Giuseppe Guarneri del Gesů. Ve své době to byl vlastně pankáč, který obětoval dokonalost formy, ve prospěch výrazu. Pracoval instinktivně, nedbal na ideální proporce, šel po síle, temnotě a napětí tónu, krása řemesla byla až na druhé koleji. Jak už to bývá, doceněn byl až po smrti a jeho nástroje jsou dnes symbolem vášně, individuality a lidské nedokonalosti.
Na první pohled to může působit jako rozpor. Giuseppe Bartolomeo Serafino Guarneri del Gesù byl houslař, který se nebál nepravidelnosti, osobního rukopisu a jisté surovosti projevu. Jeho nástroje nebyly dokonalé ve formálním smyslu, ale měly něco vzácnějšího – charakter a lidskou naléhavost. A právě proto jeho jméno dává u Sonus faber smysl. Serafino G2 musí být technicky precizní, bez kompromisů v konstrukci i zpracování – jinak by v této cenové třídě nemohly existovat. Smyslem té dokonalosti ale není demonstrace techniky, nýbrž to, aby technika zmizela a zůstala hudba. Jméno Serafino tak nepřipomíná nedokonalost, ale fakt, že i na absolutním vrcholu high-endu má mít hudba lidský rozměr.
A to se přesně stalo, reprosoustava zmizela a zůstal jen povznášející zvuk, který zaměstnal všechny večery poslechem jak soustředěným, tak kulisním, kdy hudba hrála na pozadí při psaní. Samozřejmě, nebylo to teď a tady, trochu toho šoupání po drahé podlaze muselo proběhnout. Naštěstí – Sonus faber miluje dřevo, takže pod masivními odhmotňovacími hroty, které jsou součástí dodávky jsou i nádherné, decentní podložky, opatřené jemným filcem. Byť nepatří model Serafino na špičku hierarchie, jeho cena jej předurčuje do domácností, kde se tak nějak s luxusním materiálem na podlaze počítá.
Takže po pár přesunech jsem díky konstrukci umělecky vyvedeného, dvojitého basového portu s mřížkou pro usměrnění toku vzduchu na zadní straně skončil v následujícím rozestavění: od přední zdi (zeď za reprosoustavou) 55cm, boční vzdálenost od stěn cca 100cm, rozestup mezi výškovými reproduktory 265cm, stejná vzdálenost od osy byla moje hlava v křesle. Reprosoustava natočena mírně dovnitř tak, že průsečík osy výškových reproduktorů byl zhruba 60cm za mojí hlavou. A za mnou cca 120cm volného prostoru. Možná se divíte, proč rozestavění věnuji tolik prostoru, ale předchozí testy mě vyškolily dokonale. Pokud nedáte reprosoustavě to, co žádá, se zlou se potážete. Věnujte pokusům opravdu všechen potřebný čas, odměna je sladká…
Po dlouhé době jsem opět poslouchal dost klasické hudby. Frekvenční rozsah a konstrukce 3,5 pásma totiž díky chytrému řešení basového portu postrádá jakýkoliv uhučený bas. Oproti jiným reprosoustavám může mít posluchač pocit, že je ho málo, ale opak je pravdou. Basy se totiž ozývají až tam, kde opravdu jsou a nejsou nahrazovány podstrčenými zbytnělými nižšími středy. Je to velké kouzlo, které vás nutí přeposlouchat si celou knihovnu, kterou máte v hlavě jen proto, abyste slyšeli jak to vlastně má znít. Velkou zásluhu na tom má i fantastický streamer a zesilovač od Moonu, neboť zesilovač si s touto reprosoustavou hrál, jakoby venčil vycvičeného pejska. Autorita a pevnost tónu, kterou produkuje Moon 641 je tak přesná a přitom hudebně příznivá, až se to dost těžko chápe, v dané cenové kategorii. Ale to je přesně to kouzlo, co Moon umí. Cizelérská konstrukce dual mono a fantasticky vyřešené napájení. Autorita a čistota každého tónu, který je vyslán skrze tuto dvojici reprosoustav vytvořila celek, kterého se těžko člověk může nabažit.
Perfektně ohraničený, pevný bas, od nejspodnějších po nejvyšší středy pokrytí bez jediného propadu je korunováno vysokými tóny, které zahrají jak ostrou elektrickou kytaru, tak jemné štětičky tančící po činelu v jazzové hudbě. Album, které toto všechno umí skvěle prezentovat je dle mého názoru Cafe Classics: Italian Edition od Jacques Loussier Trio a najdete ho na Tidalu. Byť je to jen obyčejný FLAC v kvalitě 16/44.1, ta nahrávka je prostě fantastická. Jak hudebně, tak zvukově a vlastně úplně jedno, jak nahlas si jí na tomto setu pustíte. Hraje potichu i nahlas, mění se tím pouze atmosféra. Pokud trochu přitlačíte na hlasitost, prezentace v místnosti se naplní hudbou natolik čistě a štědře, že se rázem ocitnete ve svém oblíbeném jazzovém klubu.
Jelikož se mi v jednu chvíli sešla doma tři zařízení podporující formát DSD, pak už to byl jen krůček k realizaci. Moon 681 byl z nich nejdál, ten podporuje DSD256, ale nakonec jsem po zvážení cena/užitek/velikost dat zakotvil v přístavu DSD128. Cena není tím hlavním viníkem, jestli zaplatíte pár EUR navíc už vás nespasí. Ale slyšitelný užitek a objem dat, to mělo hlavní vliv.
Abychom si ujasnili pro ty, kteří nevědí, o čem je řeč – DSD (Direct Stream Digital) je jednobitový digitální formát s velmi vysokou vzorkovací frekvencí, původně vyvinutý pro SACD. Na rozdíl od běžného PCM záznamu (např. 24/192), který pracuje s vícibitovými „snímky“ zvuku v čase, DSD používá extrémně rychlý tok jednobitových impulzů, jejichž hustota reprezentuje amplitudu signálu. V praxi to znamená jiný způsob rekonstrukce signálu a často i jinou texturu výsledného zvuku – zejména v oblasti dozvuků, mikrodynamiky a celkové plynulosti.
Varianty DSD128 a DSD256 se liší především vzorkovací frekvencí – DSD256 pracuje s dvojnásobným datovým tokem oproti DSD128, a tedy i s přibližně dvojnásobným objemem dat. Teoreticky může vyšší varianta nabídnout jemnější odstup signálu od šumu a ještě subtilnější práci s dozvukem, v praxi je však rozdíl mezi DSD128 a DSD256 podstatně menší než rozdíl mezi samotným DSD a PCM. Navíc je velmi silně závislý na architektuře konkrétního D/A převodníku a kvalitě analogové výstupní části.
Z těchto důvodů jsem jako pracovní referenční formát zvolil DSD128 – rozumný kompromis mezi kompatibilitou, datovou náročností a technickou úrovní. V rámci testu jsem sáhl po minimalistických Pure DSD nahrávkách z platformy NativeDSD, které díky absenci mezikroku PCM konverze umožňují velmi přesně posoudit kontinuitu prostoru, texturu nástrojů a práci systému s mikrodynamikou.
A právě zde se Sonus faber Serafino G2 ukázaly v celé své kráse. Nešlo o efekt, nešlo o demonstraci rozlišení – šlo o přirozenou, plynulou energii, která zaplnila místnost bez náznaku ostrosti či napětí. Hudba nebyla „z reproduktorů“, ale v prostoru mezi nimi. A přesně to je moment, kdy technika mizí a zůstává jen hudba. Zejména u alb One Microphone Recording. O co se přesně jedná? One Microphone Recording představuje minimalistickou nahrávací techniku, při níž je celý hudební výkon zachycen jediným mikrofonem bez vícestopého snímání a následného mixu. Prostor, hloubka i vzájemné poměry nástrojů jsou dány výhradně jejich fyzickým rozestavením v místnosti a akustikou prostoru, nikoliv zásahy na mixážním pultu.
Je to vlastně úplně nejvíc RAW nahrávka, jak ji můžete slyšet. Mám dokonce pocit, že se ani záznam nijak nečistí, je to jen zvukařské mistrovství a koncentrace interpretů. Pro obsluhu zakoupených nahrávek jsem využil aplikaci AUDIRVANA (https://audirvana.com) a jako zdroj netradiční i tradiční hudby posloužila nabídka hudebního serveru NativeDSD (https://www.nativedsd.com). Jedná se o dnes již dvougenerační projekt otce se synem, jejichž server poskytuje za úplatu digitální data ve špičkové kvalitě. Jelikož se jedná o datově náročnou disciplínu, mají vyvinutou i vlastní stahovací aplikaci, která zároveň slouží jako přehledná knihovna vámi zakoupených titulů.
Tituly ukládáte na svůj interní/externí disk v počítači, nebo ve vlastní domácí síti. UPnP (Universal Plug and Play) je síťová komunikační sada, která umožňuje hudebním serverům a přehrávačům automaticky se v domácí síti najít a spolupracovat. Samotný přenos dat probíhá přes běžnou IP síť, UPnP však zajišťuje organizaci a řízení toku hudby mezi jednotlivými zařízeními. V praxi to znamená jediné, ve chvíli přehrávání nejste závislí na přímé kvalitě signálu připojení k internetu, jako při streamování – například z Tidalu, ale posíláte obrovská data pouze v rámci své interní sítě. Tam i soubory jako DSD128, kdy album má třeba velikost 6GB putují do přehrávače naprosto plynule a hudba hraje absolutně bez výpadků.
Jako hvězdu testování bych tentokrát vybral hudbu z nejkrásnějších, což je pro mě osobně Mozartovo Requiem. Hudba, jež vznikla ve stínu neodkladného konce je tolik povznášející, že při nepřeberném množství všemožných nahrávek začnete hledat něco víc… A našel jsem. Je to právě nahrávka z katalogu NativeDSD od orchestru Stockholmské konzervatoře. Je to přepis z analogového pásu pomocí nejlepšího páskového magnetofonu Nagra-T, však si přečtěte celý příběh přepisu na stránce tohoto alba: https://www.nativedsd.com/product/812864019667-mozart-requiem/
Sonus faber Serafino G2 zde za zdatné podpory dvojice Moon 641/681 předvedla Requiem přesně podle mých představ. Lépe řečeno – přesně zapadající do představy zvuku mé vnitřní „zvukové madony“. Té nahrávce totiž chybí jakékoliv prvoplánově šokantní momenty, které vás donutí říct: „týjo, to hraje“. Není tam nic víc, než krásná hudba v prostoru, jež vyplní prostor mezi vaším křeslem a zdí před vámi.
Tato reprosoustava zvládne s dobrým zesilovačem a zdrojem signálu zahrát cokoliv, nač si vzpomenete. Samozřejmě zde platí přímá úměra – co dáš, to dostaneš, takže kvalita je odvislá na nejslabším článku řetězce. Já ji ve svém domácím prostředí vyzkoušel za vás a pokud si ji pořídíte v kombinaci s Moon 641/681, máte vystaráno. O moc dál se za rozumné peníze ten zvuk už posunout nedá.
Tak ať vám to hraje!
Objednat poslech.